O mediaci

_________________________________

Mediace je způsob aktivního řešení sporů jejich stranami, za účasti nestranné a nezávislé osoby - mediátora. V rámci mediace je možné hledat a nalézat cestu, jak za daných (pro účastníky leckdy velmi neuspokojivých) okolností dojít k řešení, které bude uspokojující pro obě strany.

Hlavním nástrojem mediátora je rozhovor. Prostřednictvím něj se během celého procesu snaží zjistit a následně i předat účastníkům, co tito jednotliví účastníci potřebují a směřuje je k tomu, aby byl nalezen způsob, jak tyto své potřeby vzájemně naplnit.

V případě, že se dva lidé (nebo dvě společnosti, případně kombinace obojího) ocitnou v situaci, kdy je pro ně obtížné spolu o určitých věcech komunikovat a zároveň mají důvod spolu záležitost řešit, může být vhodné využít služeb mediátora.

Jedná se o široké spektrum případů, počínaje rodiči, kterým jejich partnerské neshody brání v tom být pro své děti těmi nejlepšími možnými rodiči, přes případy, kdy na jedné straně stojí nespokojený a frustrovaný zákazník a na druhé straně podnikatel, který má za to, že služba (či produkt) byla zákazníkovi poskytnuta řádně a v přiměřené kvalitě, až po neshody mezi obchodními partnery (případně zaměstnanci), jež postupně vedou k situacím, které ohrožují jejich společné projekty a kvůli kterým nejsou schopni plnit bez potíží závazky vůči třetím osobám. K naznačeným případům pak lze připojit i mnohé jiné, které naplňují výše uvedené - nemožnost se dohodnout a zároveň potřebu situaci vyřešit.

Pokud se na mě takoví klienti obrátí, setkávám se s nimi nejprve na zhruba hodinové bezplatné schůzce, kde si podrobněji popíšeme o čem je mediace, jak probíhá, dále pak na jakých principech je založena a jakými pravidly se strany v mediaci řídí. Na základě podaných informací si společně klademe otázku, zda je v daném případě mediace vhodná. Je výhradně rozhodnutím stran (viz princip dobrovolnosti), zda mediaci zahájí. V případě, že se tak stane, je zpravidla možné, avšak nikoli nutné, navázat první mediační jednání na úvodní schůzku.

Mediace je zahájena podpisem Smlouvy o provedení mediace, ve které si strany s mediátorem písemně dojednají vše potřebné ve vztahu k mediaci, tedy zejména o čem se bude mediovat (předmět sporu), délka trvání mediace, čas a místo první mediace a cena za mediaci. Mediace je účtována smluvně, a to za každou započatou hodinu mediačního jednání.

Mediace se koná zásadně za účasti obou stran, které seznamují mediátora se situací, která je na mediaci přivedla. Každá ze stran dostane (postupně) dostatečný prostor ke všem vyjádřením, jež jsou pro ně v dané věci podstatná.

Pouze v případě, že se to ukáže být účelné, případně když to navrhne některá ze stran, je možné vést v rámci mediace tzv. oddělené jednání. Při odděleném jednání jedná mediátor nejprve s jednou a pak s druhou stranou zvlášť. V rámci odděleného jednání si vždy mediátor se stranou domluví i to, co z jejich rozhovoru a jakým způsobem bude prezentováno druhé straně. Tedy i zde je zachován princip mlčenlivosti (další podrobnosti dále v textu), který platí po celý průběh mediace.

Během počáteční fáze mediace je úkolem mediátora zejména zjišťovat informace související s předmětem sporu a podporovat otevřenou komunikaci stran. Kromě toho mediátor usiluje o to, aby se strany vzájemně pochopily. Samozřejmostí je nepodmíněný respekt k postojům každého účastníka mediace.

Mediátor se během rozhovoru se stranami zaměřuje na okamžiky, díky kterým by bylo možné změnit úhel pohledu každé ze znesvářených stran na druhou z nich, například tím, že staví tvrzení stran do nového kontextu, nebo poukazuje na záležitosti, na kterých se strany shodnou. V emočně vypjatých situacích často nebývá existence takových záležitostí dostatečně vnímána.

Například pokud by byl jedním ze sporných momentů rodičů společného dítěte způsob péče každého z nich, kdy např. jeden z rodičů považuje za žádoucí, aby bylo dítě za všech okolností v bezpečí, a druhý se snaží o vybudování co největší samostatnosti potomka, je vhodné, když si za pomoci mediátora obě strany nejprve uvědomí, že svým jednáním sleduje každý z účastníků svoji snahu být co nejlepším rodičem pro své dítě, aniž by se toto jednání týkalo primárně druhého z rodičů. Protože se tímto zjištěním ukazuje, že oba rodiče mají společný zájem fungovat jako dobří rodiče pro své dítě, je mnohdy možné se na základě tohoto zjištění začít více soustředit na způsob, jakým by bylo možné tento zájem bez dalšího narůstání konfliktu rodičů naplnit.

I v případech s jinou tematikou než rodinnou se mediátor primárně pokouší hledat ve vztazích mezi účastníky mediace okamžiky, které mohou při jiné než stávající optice umožnit navázat novou a funkčnější spolupráci stran.

Pokud mediátor získá od obou stran dostatek informací o jejich záležitosti, stanoví spolu se stranami tzv. předmět jednání, což je téma, ke kterému se následně hledá řešení. Ve výše uvedeném příkladu rodičů s odlišným přístupem k otázce samostatnosti jejich dítěte by mohl být předmět jednání formulován právě jako "Způsob péče".

Fáze hledání řešení začíná zpravidla tím, že se nejprve uvádí veškeré způsoby, kterými by bylo obecně možné situaci řešit. Z tohoto souhrnu jsou pak vybírány ty možnosti, které mohou být přijatelné pro obě dvě strany. Vhodná řešení jsou také detailněji rozpracovávána tak, aby výsledná dohoda obsahovala vše, co potřebují účastníci mediace v jejich věci ošetřit.

Výsledná podoba řešení bývá (zpravidla mediátorem) sepsána do mediační dohody.

K tomu, aby se mediační dohoda stala vykonatelnou, je možné využít tzv. smírčí řízení, které se vyznačuje relativně krátkou lhůtou k vyřízení a jednotným soudním poplatkem ve výši 500,- Kč, případně lze obsah dohody vtělit do notářského zápisu s přímou vykonatelností. V případě rodinných mediací a dohod týkajících se péče o nezletilé děti (typicky před rozvodem jejich rodičů), slouží uzavřená mediační dohoda jako podklad pro soudní rozhodnutí.

Délka jednoho mediačního jednání bývá obvykle 3 hodiny. Celkový počet takových jednání pro celou mediaci je v daném případě závislý na individuálních okolnostech případu. Bývá obvyklé, že mediace v oblasti občanskoprávní či pracovní bývá v rozsahu 2-3 jednání, u rodinných mediací bývá obvyklý vyšší počet jednání.


Mediace je založena na třech základních principech, konkrétně na principu dobrovolnosti, nezávislosti (nestrannost) a mlčenlivosti.


Co se týče principu dobrovolnosti, jejím projevem je zejména skutečnost, že v mediaci nelze nikomu nic nařídit (s výjimkou Prvního setkání s mediátorem nařizovaným v soudním řízení, ale zde se jedná pouze o informativní schůzku s mediátorem o mediaci, nikoli o mediaci takovou), celý proces je možný pouze se souhlasem všech zúčastněných trvajícím po celou dobu. S ohledem na tuto skutečnost je nutným předpokladem mediace vnitřní motivace všech zúčastněných se tomuto procesu podrobit. Důvodem této vnitřní motivace může být prakticky cokoli, podle charakteru sporu se často jedná např. o potřebu zlepšení vzájemných vztahů stran do budoucna (v případě, že nelze, nebo je nepředstavitelné vztah beze zbytku ukončit, jako např. u rozcházejících se partnerů, kteří mají společné děti, či v případě sousedů, dále též u partnerů v podnikání či ve vztazích mezi zaměstnanci), ale může jít i o potřebu záležitost vyřešit co nejrychleji (např. v případě obchodních sporů), diskrétně (často u tzv. spotřebitelských sporů), případně může být motivem i snaha snížit náklady se sporem spojené.

K projevům principu dobrovolnosti patří dále i skutečnost, že je možné mediaci kdykoli ukončit. Tuto možnost mají nejen strany, ale ze zákonných důvodů též mediátor.


Princip nezávislosti (nestrannosti) se týká osoby mediátora a vyjadřuje základní postoj mediátora v mediaci, který spočívá v absenci jakéhokoli zvýhodnění kterékoli ze stran. Pro zachování své nestrannosti se mediátor vyhýbá (až na výjimky - zejm. oddělené jednání) jednáním, kde by byl přítomen pouze některý z účastníků mediace.

Projevem této zásady je i to, že mediátor žádným způsobem sdělení stran nehodnotí.


Princip mlčenlivosti (důvěrnosti) je posledním z nezbytných základních kamenů mediace. Mediátor má povinnost mlčenlivosti dán přímo zákonem a strany se k mlčenlivosti zavazují ve Smlouvě o provedení mediace. Právě důvěrnost celého procesu může být rozhodujícím faktorem, kvůli kterému se strany sporu rozhodnou do mediace vstoupit.

Na mediátora je možné se obrátit v kterékoli fázi sporu bez ohledu na to, zda proběhlo, či probíhá soudní řízení. V případě, že bude zahájena mediace ve sporu, kde nebylo soudní řízení zahájeno, staví se podpisem Smlouvy o provedení mediace běh promlčecích lhůt. Do mediace je ale možné vstoupit i když je již sporná záležitost předmětem soudního řízení.

V případě, že jsou strany právně zastoupeny, je samozřejmě možné, aby se mediace účastnili (za předpokladu zachování principu dobrovolnosti) i jejich právní zástupci. Jejich úkolem při mediaci je zejména podpora svých klientů k otevřené komunikaci a případná objasnění právně složitějších aspektů předmětu sporu.

Mediace je procesem stran. Strany jsou ty, které vymezují rámec, o kterém se jedná, i obsah dohody samotné. Energii vynaloženou do procesu, ve kterém se nelze vyhnout osobnímu nasazení, lze v případě úspěchu pocítit v kvalitě a smysluplnosti nalezeného řešení pro všechny účastníky. Z povahy věci však zároveň vyplývá, že ne vždy je mediace zakončena dohodou (mediace nezaručuje řešení).

Mediace tedy představuje možnost nalézt řešení v nesnadné životní situaci bez nutnosti podřídit se autoritativnímu rozhodnutí soudu, které může mít své limity zejména pokud stojí na jedné straně práva a povinnosti stran (jejichž odrazem je v civilním procesu povinnost prokázat tvrzené skutečnosti) a na druhé straně spletité mezilidské vztahy a zájmy a potřeby jednotlivých účastníků těchto vztahů.

Mediace je procesem neformálním, pro její příznivý průběh je optimální, když se její účastníci cítí co nejlépe. Dle dohody všech zúčastněných lze prostředí kanceláře nahradit přírodní scenérií a celý proces či některou jeho část absolvovat na čerstvém vzduchu při procházce v přírodě.